21.11. NA SLOVÍČKO: rozhovor s trenérkou mladších a starších žaček Barborou Ivánkovou

Ty jsi v loňské sezóně začala trénovat spolu s hlavní trenérkou Šárkou u nás v Raškovicích. Jak tě vůbec napadla myšlenka nejenom volejbal hrát, ale i trénovat?

Byla to docela náhoda, kdy se ve VK Raškovicích hledali trenéři a hlavní trenérka Šárka nadhodila dotaz, zda by někdo neměl zájem a čas alespoň vypomoct. Vzala jsem to jako výzvu a řekla jsem si, že bych to chtěla zkusit.

Když by sis měla vzpomenout na tvoje volejbalové začátky. Vzpomeneš si, kdy jsi začala hrát volejbal a kdo tě k tomuto sportu vůbec poprvé přivedl?

Mé volejbalové začátky se vyvinuly na základní škole ve Vídni, kde jsem začala chodit do volejbalového kroužku. Následně jsem se tomuto sportu začala intenzivněji věnovat.

Tvá volejbalová mládežnická kariéra je spojena s Raškovicemi. Hrála si volejbal i někde jinde?

Jak jsem již zmínila, začínala jsem s volejbalem v Rakousku na základní škole. Jinak jsem hrála v Raškovicích, kromě 2,5 roku, kdy jsem hrála volejbal za Ostravu.

Kdyby si měla jmenovat tvého osudového trenéra měla by si nějaké jméno nebo jich bylo více?

Shrnula bych to tak, že od každého trenéra jsem se něco naučila, ať už herně či do života. Neřekla bych, že jsem měla přímo osudového trenéra. Některého jsem měla radši, od jiného jsem se dokázala třeba více naučit. Každý trenér má trošku jiný pohled a jiný způsob trénování.

Poslední otázka na tvoji hráčskou kariéru. Máš nějaký úspěch, kterého si nejvíce ceníš?

Největším úspěchem pro mě je ten, že jsem se po zranění a operaci ramene mohla vrátit ke hraní volejbalu.

Zpátky k trénování. Jak doposud hodnotíš práci s mládeží?  

Práce s mládeži. Je to krásná a zároveň ne úplně jednoduchá práce. Nejhezčí na trénování mládeže je to, když vidíte, že se hráči zlepšují, že mají radost ze hry, že je to baví a že dokáží být vděční. To je to, co mě posouvá dále. Samozřejmě nastávají i nepříjemné situace, které k tomu ale patří a na štěstí se nám zatím daří s nimi bojovat.

Co hodnotíš jako nejtěžší část na trénování a proč? 

Nejtěžší částí trénování je pro mě to, že i v rámci jedné kategorie bývají hráčsky a sportovně velké rozdíly. Je někdy obtížné udělat takový trénink, aby se nikdo nenudil a naopak, aby se někdo nepřetížil a aby je to bavilo. Někdy jsou tréninky, kdy trenér musí trošku více bojovat o pozornost a soustředění dětí.

V této sezóně jsi opět u dvou kategorií. Máte nějaké speciální ambice s týmy? 

Samozřejmě, že máme s tými nějaké ambice, které jsme si s trenérkou Šárkou a s hráčkami řekly, ale pro mě je nesmírně důležité to, aby samotné hráčky byly po svých zápasech, tréninkách spokojené se svým výkonem nebo naopak aby věděly co v tu danou chvíli udělaly špatně, aby se tak mohly dále vyvíjet jak hráčsky tak také charakterově. 

Poslední otázka rozhovoru směřuje na tvé volejbalové vzory. Máš ať už hráče/hráčku nebo trenéra/trenérku, kterým vzhlížíš nebo tě inspirují?

Nedokážu si konkrétně vybrat, ale jsem obklopena plno inspirujících lidí a trenérů, kterých si velice vážím a kteří mě posouvají dále a učí mě mnohým věcem.